19. března 2017

Dobro a zlo, taková slabá slova | Divoká píseň

Zrůdy a zrůdičky velký i malý,
vás by si, dětičky, k večeři daly.
Korsaji zubatí s ostrými drápy,
vyschlí a kostnatí budou tě trápit.
Malchaji, malchaji, hrozný to zjev,
smrtícím úsměvem sajou ti krev.
Sunaji s očima jak z černé tuši,
vísničku zahrají, vezmou ti duši.
Zrůdy a zrůdičky velký a malý,
vás by si, dětičky, k večeři daly.

Victoria Schwabová se na literární scéně fantasy představila před několika lety útlou knihou The Near Witch a od té doby pravidelně produkuje další skvělé knihy (například Temnější tvář magie je skvělým příkladem). Osobně už ani nečtu anotace a jenom její jméno na obálce mě ke knize přiláká. A proto byla Divoká píseň obrovské překvapení… něco takového jsem totiž skutečně nečekala. Byla to totiž jedna velká jízda!

Žiju ve světě, kde stíny mají zuby.

Vítejte ve městě Verity. Verity je rozděleno na severní a jižní části, mezi kterými už nějakou dobu panuje příměří a v každé části platí odlišná pravidla. Na severu vládne pevnou rukou Callum Harker a málokdo by se mu kdy odvážil vzepřít, na jihu sice velí Henry Flynn, ale není to tak pevná a obávaná vláda jako na severu… na jihu vládne spíš chaos. Přestože mají Callum a Henry velice odlišné přístupy k vedení města, jedno platí všude: zákaz vycházek po setmění. Po setmění totiž vylézají příšery a ty rozhodně nerozlišují oběti podle místa pobytu, u nich se jedná vždycky o jasný a jednoduchý cíl. Vlivem různých faktorů ale postupně dochází k problémům a příměří je na spadnutí. Jak s tím ale souvisí dcera Calluma Harkera a syn Henryho Flynna? Oba čekají osudy, které si pro sebe oni sami rozhodně nepředstavovali, ale ani jeden s tím nemůže v podstatě nic udělat… jsou do všeho až moc zamotaní a problémy Verity a troskotajícího příměří se týkají obou. Budou se držet svých předurčených rolí?


Divoká píseň střídá dva vypravěčské pohledy: Augusta Flynna z jihu a Kate Harkerovou ze severu. Oba jsou velice odlišní, vyrůstali v různém prostředí a s velice různými rodičovskými modely, ale i tak si v mnohém rozumí. Jejich vyprávění jsou odlišná stejně jako oni samotní a přesto si k čtenáři najdou cestu oba dva. Kate je ta drsná a zbrklá, August milý, mírnější, ale rozhodně ne nějaký slaboch, naopak. A jakmile se jejich cesty protnou, objeví se i velice vtipné a trefné dialogy, které rozhodně pobaví. Mezi nimi to totiž funguje, tvoří povedený vypravěčský pár a autorka jejich pohledy střídá v těch správných momentech. Nudit se totiž rozhodně nebude. A přestože jedna verze anotace slibuje jakési převyprávění Romea a Julie, nic takového nečekejte. Na to jsou August a Kate až moc dobře vytvořenými postavami a Divoká píseň úplně jiným typem příběhu.   

Dobro a zlo, taková slabá slova. Příšerám byly lidské ideály ukradené. Fakta mluvila jasně. Na Jihu vládl chaos, na Severu pořádek. Sice vykoupený strachem a krví, ale pořád aspoň nějaký.

Každopádně napětí je v knize celkově opravdu hodně. Ano, jedná se o velice dobrodružnou knihu, ale to není všechno. Victoria Schwabová to umí správně podat. Ví, jak řádně napnout čtenáře, jak napsat fungující scény, pořádně napínavý, propracovaný a tak akorát komplikovaný příběh, ve kterém nehrozí, že byste se ztráceli. A to všechno opřede tou správnou tajemnou atmosférou, která celou knihu správně zabalí a propojí dohromady.
Pokud jste jméno Victorie Schwabové zatím neslyšeli a máte rádi fantasy, tak vám rozhodně radím, abyste tento nedostatek ihned napravili. Schwabová se rozhodně stává stabilní známkou kvality.


Název: Divoká píseň
Autor: Vicotira Schwabová
Série: Divoká píseň
Díl: první
Vydání: 2017
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 336
Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát CooBoo! 
17. ledna 2017

Devět planet, dvě postavy a jeden proud | Čáry života - recenze

Veronica Rothová napsala další knihu! A svět se na ni celý třese, protože je to přece jenom autorka veleúspěšné Divergence (která stále patří k mým velice oblíbeným sériím)! Tentokrát vytvořila příběh odehrávající se daleko ve vesmíru, mezi devíti planetami a hlavní postavy jsou dvě hned od samého začátku. Prosím, Čáry života jsou tu!

Vítejte na devíti planetách, které jsou propojené proudem, na němž funguje nejen technika, ale který lidem dává různé dary, schopnosti. Každá planeta je něčím významná, na každé se žije úplně jinak, ale každá má své orákulum, kterému se zobrazují vize s budoucností. Orákula jsou proto velice cenná. Akosova matka je orákulem na jedné planetě, všichni si jí váží a obdivují ji, ale pro něj a jeho sourozence Elija a Cisi je to prostě jen jejich matka. Jako jejich matka ale nemůže zasáhnout do útoku nepřátelského národa Šotetů na jejich dům, kteří si přišli pro dvě její děti, následující orákulum a Akose, který je svým osudem propojen s vládnoucím rodem Šotetů. Jako orákulum totiž ví, že některé věci se stát prostě mají…

Mohlo by to být horší, říkala jsem si. Jsi naživu.

Čáry života jsou velice zvláštní knihou. Velice těžko se mi aspoň lehce shrnuje, o čem vlastně je, protože je toho v ní tolik, že to lehce prostě nejde. Není to úplně útlá kniha, takže je dobře, že se toho v ní děje hodně, aby nebyl čas na nudu, ale kvantita zde převyšuje kvalitu. Celé je to moc komplikované, moc zamotané a nesourodé, a jelikož si zde autorka vymyslela opravdu strašná jména, která si u vedlejších postav prostě nezapamatujete, tak i dost zmatené. Najednou dojde k nějakému významnému odhalení, ale vy prostě nevíte, koho se týká. (Do příštího dílu budu ráda, když budu vědět, kdo je Cyra a Akos.)


Hlavním tahounem celé série je rozhodně vztah právě mezi Cyrou a Akosem. A ten se jí popsat povedl… postupné oťukávání, pošťuchování, které vede k hezkému a upřímnému vztahu. Čáry života se snaží být i dost o něčem jiném, ale oni prostě zabírají strašně moc místa. A jsou to jediné scény, které jsou upřímně zábavné. Oni dva jsou jediné dobře propracované postavy, obzvlášť Cyra, která za celou knihu urazí pořádnou cestu, kterou se Rothové povedlo i dobře popsat.

„Těžko říct, co je v životě správné,“ řekla. „Děláme, co můžeme, ale co opravdu potřebujeme, to je slitování.“

Rothová umí napsat dramatickou a akční scénu, těch je tu hned několik, milostné scény jí jdou taky, ale to všechno okolo? To už taková sláva vážně není. A občas jsem se zastavila i nad pár logickými nesrovnalostmi (je vězněn několik dní, ale peníze mu v kapse pořád zůstaly, to je trochu divný?). Ukousla si moc velké sousto. Nápad je to vlastně dobrý, ale snažila se toho tam nacpat tak strašně moc, až to nedrží pohromadě. A je to škoda, protože se to čte docela dobře a nedostanete se do takové fáze, že byste se nudili. Jen by to chtělo méně komplikací a jasnější jména. 

Název: Čáry života
Autor: Veronica Rothová
Série: Čáry života
Díl: první
Vydání: 2017
Překlad: Tomáš Bíla
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 424
Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát CooBoo! 
1. prosince 2016

Taran! | Rose pod palbou - recenze

Před nedávnem jsem měla tu skvělou možnost setkat se a popovídat si s Rutou Sepetys, autorkou úžasných knih V šedých tónech, Potrhaná křídla a Sůl moře. Proč tu ale mluvím o Rutě, když by tohle měla být recenze na knihu Rose pod palbou autorky Elizabeth Wein? Ruta nám totiž prozradila, že by se jejímu redaktorovi líbilo, kdyby to s Elizabeth daly dohromady a napsaly něco spolu. A víte, co by to bylo? Něco naprosto úžasného!

Elizabeth Weinová také píše historické fikce z období druhé světové války, také vypráví důležité příběhy a taky jsou naprosto skvělé. Četli jste Krycí jméno Verity? Pak tušíte, jak moc skvěle píše!

Rose pod palbou je vlastně pokračování Verity. Objeví se známé postavy, známé prostředí, známé období války. Pozice hlavní hrdinky se ale přesouvá k nové postavě, k Rose. Rose je mladá americká pilotka působící v Anglii. Není to ale žádná bojová pilotka, je dopravní, takže její prací je převážet důležité osoby či zásilky. Přesto ale ví, co je to taran. Taran je úmyslná srážka dvou letadel, kdy jeden pilot nebo pilotka schválně naletí do letadla druhého, protože mu tak chce zabránit v útoku. A právě při návratu z jedné cesty do Paříže, se Rose dostane do obklíčení německých letadel a rozhodne se taran provést. V tu chvíli nepřemýšlí, co se stane dál, jen ví, že nemůže nechat německé piloty vypustit střely…

Tohle je jen začátek. Když si to teď sepíšu, můžu z toho později stvořit nějaký plán.

Rose pod palbou Verity v lecčem připomíná. Dokonce je velká část knihy textem, který píše hlavní hrdinka a to je velká podoba s Verity. Elizabeth Weinová ale rozhodně nezapadla do nějakého mustru, podle kterého by psala. Vůbec ne. Rose je naprosto bez debat skvělou a plnohodnotnou knihou. A vůbec ji nemusíte brát jako pokračování, velice dobře funguje i samostatně a bez znalosti předchozích událostí. (Pokud si ale chcete přečíst ještě další skvělou knihu, Verity vřele doporučuji.)

Přeci jenom je ale příběhů z války vážně hodně, tak čím Rose pod palbou vyniká?

Kniha je celkově skvěle napsaná. Sice může z počátku lehcetrvat, než se skutečně začtete, protože začátek je možná trochu moc technický a plný letadel. Když tomu ale chvilku dáte, rozjede se to a nabere pořádné obrátky. A potom už se nudit rozhodně nebudete.

„Vive la France!“
Okamžitě zavládlo naprosté ticho.
Všechny jako bychom zkameněly, ani nedýchaly a jenom čekaly, až se znovu rozsvítí světla a rozštěkají psi.
Ale nic se nestalo a po chvíli napětí se ozvalo půl tuctu dalších hlasů, které odbojně odpověděly: „Vive la France! VIVE LA FRANCE!“
A do třetice všeho zazněl také plamenný výkřik anglicky: „God bless America!“
To jsem nebyla já. Ani Elodie. Nevím, kdo to byl. Ale byl to bitevní pokřik. Pořád ještě jsme byly ve válce, byly jsme vojáci, byly jsme Spojenci.

Rose pod palbou má pouze jednu hlavní hrdinku, samotnou Rose, a pouze několikrát převezme vyprávěcí žezlo Maddie. Střídají se ale prostředí vyprávění. Každopádně nic není nijak chaotické či nesmyslné, všechno má své místo a jasný pořádek. Žádná změna pohledu a času není nepovedená. Samozřejmě nás tak autorka i značně napíná, protože prostě přeskočí v moment, kdy vážně nechceme, aby přeskočila! Ale to jí zkrátka musíme odpustit, protože si tak dobře udržuje pozornost čtenářů a vytváří tím v knize řádné napětí. A toho je tam opravdu dost. A nejen napětí, Rose pod palbou je příběh plný emocí. 


Rosin příběh je totiž řádně dramatický. A nedivila bych se, kdybyste některé pasáže četli doslova se zatajeným dechem a u některých brečeli. Já to tak rozhodně měla. Ale slzy k takovému příběhu tak nějak patří. Je to známka toho, že se vám dostal pod kůži. A u Rose pod palbou je něco takového doslova zaručeno.

Název: Rose pod labou
AutorElizabeth Wein
Série: Krycí jméno Verity
Díl: druhý
Vydání: 2016
Překlad: Alžběta Kalinová; Překlad básní: Jakub Kalina
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 328
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát CooBoo! 
18. listopadu 2016

Ze sněhu či skutečná? | Dcera sněhu

Dcera sněhu se ke mně dostala zcela náhodou, ale přesně takové knižní zážitky mám nejradši. Objeví se kniha, kterou vůbec neznám, nic si o ní nezjistím, ale mám strašné nutkání si ji přečíst. A přesně takové to bylo s Dcerou sněhu.

Píše se rok 1920 a na Aljašce se všichni připravují na zimu. I manželé Jack a Mabel, kteří se tam po ztrátě dítěte přestěhovali teprve před pár lety. Zimu na Aljašce ve vlastním srubu zažijí ale teprve poprvé, a kdyby jim sousedi neporadili, možná by ji ani nezvládli. Jejich společný život ale už dávno není jako dříve. Po ztrátě dítěte se všechno změnilo a změna prostředí a života celkově jim moc nepomohla. Až jednou, když napadl první sníh, se všechno zase změnilo. Po dlouhé době spolu prožili hezký večer, smáli se a měli se zase hezky a užívali si sebe navzájem a prvního sněhu… ze kterého postavili sněhovou holčičku. Druhého dne tam sněhulka ale nebyla a kolem srubu se začalo pohybovat děvčátko. A ono děvčátko bylo ta kýžená změna, kterou chtěli na Aljašce najít.

Jednou odpoledne, když se nemohla zbavit zlých snů, vyšla ven a přimhouřenýma očima mžourala do slunce. Hodila drobky chleba veverkám a hýlům a promluvila na ně, jako kdyby jí mohli rozumět, ale když uslyšeli její hlas, rozprchli se. Šla na pastvinu a pohladila koně po měkkých nozdrách. Zašla do lesa a natrhala větvičky keříčkových brusinek a s malými bílými kytičkami v ruce se dívala do lesa a očima pátrala po holčičce, ale les byl tichý.

6. listopadu 2016

Co takhle skok do jiného století? | Pasažérka - recenze

Knihy s časocestovací tematikou mám vážně ráda a když přede mě položíte dvě knihy a jedna bude o cestování časem a druhá ne, tak si určitě vyberu tu s cestováním. Na možnosti cestovat časem a prožít dobrodružství v jiné době mě zkrátka něco naprosto fascinuje. Na Pasažérku jsem potom pochopitelně hodně těšila… ale měla jsem popravdě docela problém knihu vůbec dočíst.

„Tys mě přenesla do osmnáctého století?“
Zoufalstvím se jí zvýšil hlas. Řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to.
„Nikdo tě nikam nepřenesl,“ odpověděla Sophia, „cestovala jsi sama.“

Pasažérka je kniha značně obsáhlá, takže byste čekali, že se toho v ní stane opravdu hodně, ale ono vlastně ne. Má totiž strašně zdlouhavý začátek, všechno se strašně pomalu rozbíhá, a pak se toho stane hodně na málo stranách. Ten začátek je to, co pro mě dobrý zážitek z celé knihy naprosto pokazilo.

Přímo cestování časem je v Pasažérce vymyšlené a udělané dobře a dost zajímavě, ale než se vůbec k něčemu dostanete, aby vám byla odhalena hlavní dějová linka, budete mít za sebou už skoro dvě stě stran milostného cvrlikání.
15. října 2016

Byl to ale pořádný HUMBOOK!

V sobotu se konal v Praze první ročník literárního festivalu HUMBOOK. A určitě to znáte, když se něco koná poprvé... něco se pokazí, na něco se zapomene, zkrátka se teprve postupně hledají chybičky, které se postupně plánují opravit v dalších letech. Humbook  žádné opravy nepotřebuje. 


Ne že bych neměla ráda Eragona a neobdivovala Christophera Paoliniho, ale na jeho autogramiádě už jsem byla a jeho knihy jsem naposled četla už před pár lety. A mám doma u rodičů hardbackové verze... to by se mi vozit nikam vážně nechtělo. Takže pro mě byla největším humbookovým lákadlem Ruta Sepetysová. A protože jsem z jejich knih a z ní samotné naprosto nadšená, tak se předem omlouvám, že tady bude lehce přerutováno. Ale víte co? Ničeho nelituju! 

Ruta Sepetys měla do Prahy přijet už před nějakou dobou, ale z její návštěvy sešlo a já jsem si to akorát smutně škrtala v diáři. Tentokrát to ale vyšlo. A dokonce ne jednou! CooBoo nás pozvalo na takové speciální předhumbookové setkání, takže jsme se jakožto blogerky a redakce CooBoo s Rutou potkali už ve čtvrtek. Už jenom za tu hodinu a kousek, co jsme s ní seděli v kavárně, jsme všichni dospěli k závěru, že je Ruta naprosto boží a že bychom si ji tu nejradši nechali (proběhl nám hlavou i nápad ohledně naklonování, když tam Ruta po sobě zanechala skleničku). A samozřejmě jsme si nikdo nenechal ujít ani její sobotní besedu na samotném Humbooku. Pokud někdo v publiku před besedou neměl u sebe knihu, protože stále ještě pochyboval, jestli si má nějakou Rutinu knihu pořídit, při jejím povídání urychleně dospěl k závěru, že ji potřebuje. Skutečně spousta lidí se postupně vykrádala nebo posílala své potomky, ať ji zajdou rychle koupit. 
Ruta je hlavně neskutečně milá osoba, která je naprosto nadšená z toho, jaký zájem o její knihy ale i celkově o knihy jako takové všichni máme. A rozhodně se prý vrátí! (Třeba to naklonování příště vyjde!)


A co jsme se od Ruty všechno dozvěděli? 
- že V šedých tónech je příběh jejího otce, Potrhaná křídla její matky 
- že přes dvacet let pracovala v hudebním průmyslu a zastupovala nejrůznější rockové kapely 
- že pracuje na příběhu ze španělského prostředí z dob Frankovy diktatury
- že uvažuje o tom, že napíše knihu z českého prostředí! 
- že čínský překlad V šedých tónech je trochu upravený, protože si nechtějí znepřátelit své ruské sousedy
- že si zahrála drobnou roličku ve filmu podle V šedých tónech
- že by byla strašně ráda, kdyby bylo jméno překladatele na titulní straně spolu se jménem autora knihy
- že její nakladatel by byl rád, kdyby něco napsala společně s Elizabeth Weinovou
- že by ráda potkala J. K. Rowlingovou
- že se zvažuje, že by Sůl moře zfilmovali; dva scénáristé, kteří mají na svědomí scénář filmu Hvězdy nám nepřály, si Sůl moře vybrali a pracují na prvním konceptu scénáře... přes telefon, jeden bydlí v New Yorku, druhý v LA a nechtějí se při komunikaci vidět :D

A jaká je její rada pro všechny, kteří zvažují psaní? "Take the expected and make it unexpected."


Na Humbooku se toho ale každopádně dělo ještě mnohem více!
Mohli jste si vyzkoušet jednu z únikových her (z nás by rozhodně dobří detektivové nebyli), vyzkoušet psaní na stroji či zahrát pukec. A to mluvím jen o doprovodném programu! 

V hlavních sálech se celý den něco dělo! Konaly se besedy s fantasy autory, samozřejmě s Paolinim a Rutou, a v tom menším sále, nebo teda spíš takovém výklenku, se konaly workshopy, jako například Jak se dělá kniha či překladatelské oříšky. Tam Petr Eliáš, Veronika Volhejnová a Romana Bičíková prozradili, jak se dostali k překládání, čím chtěli být jako malí a jaká jsou úskalí, ale krásy překládání (a že může být na první pohled strašně nefér, když vám možnost přeložit super věc vyfoukne vlastní sestra, ale jak se to nakonec může obrátit ve společnou práci). 

Humbook se skutečně povedl. A už teď jsem upřímně zvědavá, koho nám nakladatelé přivezou příští rok a jakého programu se dočkáme. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se přesunul do trochu větších prostor, nebo do alespoň lépe ovzdušněných, ale už teď můžu říct, že se nemůžu dočkat. 
9. října 2016

Jak jsem zapomněla na narozeniny blogu

1. října měl blog oslavit už šesté narozeniny. A já na něj, na chudáčka, zapomněla. Říkala jsem si sice dopředu, že něco připravím, ale konkrétně v tu sobotu jsem si na to prostě nevzpomněla. Jsem hlava děravá, já vím. A pravdou je, že jsem zrovna měla vážně jiné starosti, s Bětkou z Listárny jsme zrovna běžely desetikilometrový závod. :D

Teď jsem si ale vzpomněla! A dokonce mám pro vás i něco připraveného... a je to samozřejmě soutěž! 

A jelikož blog slaví už šesté narozeniny, (teda, šest let je už fakt hodně, co? :D) mám pro vás celkem šest knih. A všechny je získá jeden výherce, ať je ta soutěž pořádná. ;)

Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři